Lužický seminář

Budova Lužického semináře byla vystavena v letech 1726-1728 ve stylu pozdního baroka. Stavba Lužického semináře se dodnes zachovala, alespoň zvnějšku, v podstatě v nezměněné podobě. Lužický seminář byl založen jako konvikt pro římskokatolické studenty bohosloví-především lužické Srby, kteří v protestantském Sasku nemohli získat odpovídající teologické vzdělání.

Konvikt v provozu do roku 1922
V letech 1728–1922 prošlo seminářem nejméně 768 studentů. Lužický seminář fungoval až do roku 1922, kdy byl zrušen a přesunut do Smochćic (německy Schmochtitz) v Horní Lužici. Budova nicméně do roku 1954 sloužila jako kolej pro lužickosrbské studenty v Praze.
Jako studenti zde bydleli mnozí lužickosrbští i čeští intelektuálové, jako například v 19.století spisovatel a historik Michał Hórnik. Podle něj byla pojmenována lužickosrbská knihovna, která se nachází v přízemí budovy Lužického semináře.

Zvláštní poklad: Hórnikova knihovna
První písemná zmínka o lužickosrbské knihovně pochází z roku 1784 a dnes obsahuje cca 10 tisíc svazků. Patří k nejvýznamnějším místům lužickosrbské kultury a identity.